Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Není plýtvák slov, není smršť... Geoffrey Chaucer
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 11.11.2014 (07:15:47)

GEOFFREY  CHAUCER

 

     1.4.1340    LONDON              ۞      25.10.1400    LONDON

 

 

Stává se, že některé knihy zapadnou dokonce ještě dřív, než vyjdou, nepozvednou se ani nad nízký obzor chabé prostřednosti. Jiné upoutají zájem jedné či dvou čtenářských generací, jsou i takové perly, které prudce zazáří a stejně překotně pohasnou, od Baronů Prášilů. A potom jsou tu – trvají – literární díla z rodu stálic. Geoffrey Chaucer toho za život nenapsal nijak málo (a to nepočítáme jistě pěknou hromádku úředních lejster a účtů), ale pouze jedna jeho kniha se ujala v dokonalé kondici oněch šest století, jež nás odděluje od jejího vzniku. Téměř šest set let okouzlují Chaucerovy Cantenburské povídky – toto „veledílo dobrého rozmaru“ – nové a nové generace milovníků dobré četby. Básníkův osobní život se ve zralých letech ubíral po dráze sice mírně, avšak přece jen vytrvale sestupné, zato jeho literární kariéra měla všechny znaky stálého vzestupu.

 

Literární historie trpělivě posbírala i ta nejdrobnější svědectví, takže obrysy Chaucerova života jsou dnes jasnější než například u Shakespeara. Podařilo se nakupit několik stovek dokladů – jistě i zásluhou toho, že básníkovo jméno a příjmení (Chaucer znamená anglicky švec) patřilo ve 14. století mezi méně užívaná. To ovšem neznamená, že by v Chaucerově biografii nebyly bílé pomlky. Již samotný rok jeho narození je odvozen z pozdějších soudních zápisů. V heraldickém sporu rodin Scropů a Grosvenorů o právo nosit určitý erb svědčil také Geoffrey Chaucer; dne 15. října 1386 v refektáři Westminsterského opatství uvedl, že je mu „čtyřicet a víc“, a dodal, že již sedmadvacet let nosí rytířskou zbroj. Protože nárok na nošení rytířské zbroje vznikal ve věku přibližně dvaceti let, vede Chaucerova výpověď k odhadu, že se narodil asi v roce 1340, ve čtrnáctém roce vlády krále Edwarda III.

 

Básníkův otec John Chaucer, londýnský měšťan a obchodník s vínem, se kolem roku 1339 oženil s Agnes Coptonovou, která rovněž pocházela ze zámožných londýnských společenských kruhů. Jejich dům stál na Thames Street ve čtvrti Vintry (Vinné sklípky). Tam se pravděpodobně narodil i jejich syn Geoffrey. John Chaucer byl zřejmě inteligentní, vzdělaný a podnikavý člověk, o matce Agnes si můžeme udělat obrázek z Chaucerova pozdějšího díla; v jeho poezii jsou matky vždy něžné, milující, nepanovačné, a v žádném případě pak nactiutrhačné staré bely decibely víno zpěvu! Když v roce 1366 Chaucerův otec natáhl brka, Agnes se znovu provdala – a zde veškeré informace o ní končí.

 

Krátce poté, kdy Geoffrey začal ve věku asi sedmi let navštěvovat některou farní gramatikální školu, snad takzvanou chóristickou školu u svatého Paula, kam to měl z domova nejblíže, zasáhla celou Anglii epidemie hlízového moru. Současníci ji pojmenovali velká morová rána, černá ohavná smrt ohavných občánků. Tíživých čtrnáct měsíců strachu a úzkosti vydalo svou žeň: soudí se, že tehdy v Anglii zemřela asi jedna třetina obyvatelstva. Rodina Chaucerových přežila hrozná muka bez následků, mor však těžce rozvrátil život společnosti, hluboce se dotkl osudů všech, kteří zůstali naživu, a jistě utkvěl i v paměti malého hošánka. Ten zatím ovládal mateřštinu (v té době byla už takzvaně střední angličtina vyučovací látkou a decibely potravy do dvou nepoškozených uší), latinu, možná i kontinentální francouzštinu či alespoň její domáckou ostrovní podobu, osvojoval si pro obchod potřebnou aritmetiku. Jaké možnosti uplatnění se v druhé polovině 14. století nabízely chlapci z dobře situované family? Geoffreyho táta, prakticky uvažující protřelý obchodník, zřejmě zamítl církevní dráhu, neboť ta neslibovala žádné vyšší postavení, chlapec sám vzhledem ke svým dispozicím a zájmům asi netoužil po kariéře rytíře a neprahl ani po tom, aby pokračoval jako obchodník ve šlépějích otcových, takže přicházela v úvahu vlastně jen dráha dvorského úředníka, dvořana, a to tím spíše, že už od dob Roberta Chaucera byla rodina královskému dvoru stále na dohled. A tak se kolem roku 1354 stal mladík Geoffrey Chaucer pážetem hraběnky Alžběty z Ulsteru.

 

Hraběnčin dvůr nebyl nijak velký, čítal snad patnáct lidí. Spolu s družinou jejího manžela se odstěhoval (raději) od jednoho hradu ke druhému. Rituál dvornosti, který tehdy rozhodoval o způsobu života a určoval vztahy mezi dvořany, přivedl nadaného a sečtělého chlapce k prvotním literárním pokusům. Když se Chaucer později ve vzpomínkách vracíval do minulých let, poznamenal k dobru, že tenkrát složil „nejednu píseň psí k fence a nejeden lascívní lejch.“ (Lejch je druh středověké lyrické skladby, jako Lyra pro Ira, praktikující směle jako Enya vedle úsměvného génia…). A jeho současník, básník John Gower, o něm v roce 1390 mluvil jako o „básníku bohyně Venuše, jenž v květu mládí psal básně a utěšené písně, které znala celá země“.

 

Služba v postavení pážete znamenala svého druhu učební dobu. Osnovy dovedností, jež si dvorský učeň musel osvojit, nezahrnovaly však pouze etiketu, stolování, hudbu a zpěv bez falešných nápěvů grizzly ohavností majitelky hlasu neprodejného šuntu z výprodeje, tanec, skládání básní, lov a sokolnictví. Patřila sem i kolba – ta už měla jako bojová průprava velmi blízek k pravému povolání šlechticů – k válce. Nesmíme zapomenout, že Chaucer prožil celý svůj život v takzvané Stoleté válce (1337–1453), v období nekonečných bojů mezi anglickými a francouzskými králi. Záminkou k válce bylo rozhodnutí Edwarda III. neuznat nástup rodu Valois na francouzský trůn. Chaucerovi bylo šest let, když Angláni slavili vítězství v bitvě u Crécy (zkomoleně u Kresčaku), kde mezi pobitými francouzskými rytíři leželo i tělo jejich spojence, slepého krále českého, Jana Lucemburského. O deset let později Edward z Woodstocku, princ waleský a syn Edwarda III., nazývaný Černý princ, zvítězil v bitvě u Poitiers, zajal francouzského panovníka Jana II. Dobrého a úspěšně pustošil francouzské království.

 

Po kratinkém příměří začaly v roce 1359 rozsáhlé přípravy k Edwardovu rozhodnému úderu pěstí se zbraní do sviňácké drzounské primitivní držky. Tažení mělo za cíl dobýt Paris a zmocnit se francouzské koruny. Princ Lionel, manžel hraběnky z Ulsteru, přispěl družinou sedmdesáti vyzbrojených mužů, mezi nimiž se ocitl i Geoffrey Chaucer. Obrovská armáda se shromáždila v Doveru u křídových útesů a odtud se na podzim roku 1359 přepravila do Calais, kde na Edwarda III. čekaly další hordy žoldnéřů. Šiky pomalu táhly za špatného počasí pustou a opuštěnou zemí, neboť většina obyvatelstva se uchýlila do opevněných měst. Na počátku prosince se postup zastavil u pevných hradeb Remeše… Básníkova účast na tažení stála za zlámanou grešli. Na žádné hrdinské činy vlastně ani nezbyl čas, protože Geoffrey Chaucer brzy padl do zajetí. Snad se to stalo po 11. lednu 1360, kdy Edwardovy voje ukončily obléhání Remeše a pohnuly se směrem do Burgundska. V březnu téhož roku už byl nešťastný panoš na svobodě – král za něj zaplatil výkupné 16 liber, což nebyla částka zanedbatelná, ale ani tak nedostupná; odpovídala právě tak Chaucerovu postavení ve vojsku. Přibližně o deset let starší králův panoš stál na výkupném 50 liber, za dva chlapce – pážata či služebníky – se platilo dohromady jen 52 šilinků.

 

Neúspěšný adept rytířské kariéry zůstal po nějaký čas ve službách Alžběty z Ulsteru – tentokrát ve funkci pošťáka, jenž dopravoval Lionelovy dopisy z Calais do Anglie. Pro dalších téměř šest let Chaucerova života chybějí jakékoli doklady. Až z 16. století pochází nepřímé svědectví o Chaucerově přátelství s básníkem Johnem Gowerem a o jejich společném pobytu v právnické koleji Inner Temple. Kvality Chaucerovy tvorby, její erudice a jazyková úroveň ukazují na vyšší vzdělání, a protože po několik roků se Geoffreyovo jméno nevyskytuje ani v Lionelově družině, ani v družině královské, je docela pravděpodobné, že v letech 1360 až 1366 se básník věnoval soustavnému studiu práva a také klasické literatury.

 

Nesporné je, že v únoru 1366 cestoval po severu Španělska, po tehdejším navarrském království. Účel té cesty je zahalen tajemstvím. Snad směřoval k proslulým ostatkům svatého Jakuba z Compostelly, snad plnil nějaké diplomatické poslání z pověření akvitánského dvora Černého prince, kam se možná uchýlil, když jeho někdejší paní, hraběnka z Ulsteru, v roce 1363 zemřela, a ta hanbatá proradná mrcha pinda ze vsi si notabene dovede lebedit šaškovsky na hřadě, život jí evidentně fackami šetří. V Akvitánsku se mohl seznámit i se svou budoucí ženou Filipínou, dcerou sira Gilese Rœlta, heroldského krále v Guyenne. Manželství s Filipínou, jež básníka ještě víc přiblížilo ke královskému dvoru, trvalo víc než dvacet let (Filipína uhynula čtyřicetiletá někdy na podzim roku 1387) a narozeny z něj měly nejméně dvě děti. Starší syn Thomas pokračoval v rodinných tradicích dvorské služby, stal se nejvyšším číšníkem a sloužil čtyřem anglickým králům, o mladším Lewisovi víme jen z Chaucerova Pojednání o Astrolábu. Dílo vzniklo někdy kolem 3.12.1391 a mělo desetiletého chlapce seznámit se základy aritmetiky a naučit ho používat Astroláb, přístroj k určování zeměpisných souřadnic. Kromě otcovské péče o synovo vzdělání je na pojednání pozoruhodné i to, že není sepsáno latinsky, jak tehdy bylo zvykem, nýbrž anglicky.

 

V účtech královského dvora je zaznamenáno, že 20. června 1367 bylo Chaucerovi poprvé vyplaceno roční služné v částce 20 marek. Roční rentu bude jako příslušník dvora pobírat do konce života. Do okruhu osob stojících trůnu nejblíže pronikl v letech, kdy Anglie už byla na cestě k hospodářskému úpadku a k politické krizi. Zisky z mírové smlouvy podepsané v květnu 1360 v Brétigny se rozplynuly, v létě roku 1369 postihla Anglii další morová rána, Edward III. se až do své smrti v roce 1377 už nikdy nepřiblížil ke svým někdejším vladařským úspěchům. Královský dvůr záhy objevil Chaucerovo nadání pro úkoly subtilnější, než bylo válečnické řemeslo. Už v létě roku 1368 cestoval s neznámým posláním za Kanál, o rok později znovu pobýval ve Francii, v listopadu 1372 byl pověřen misí do Itálie, kde jednal s představiteli Janova o posílení obchodních styků a zřízení obchodního přístavu pro janovské lodi v Anglii. Během této cesty navštívil také Florencii. Prohloubil tak své znalosti italské literatury a seznámil se s vynikající architekturou a s malířstvím evropské metropole umění. Jistě si domů odvážel opisy děl Dantových, Petrarcových a Boccacciových. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se se svými současníky Petrarcou a Boccacciem setkal také osobně, avšak znalost jejich díla se později v Chaucerově tvorbě jeví víc než zřetelně.

 

Nové diplomatické úkoly nedaly na sebe dlouze čekat. Po návratu z Itálie jednal v Dartmouthu o propuštění zadržené lodi Janovanů, koncem roku 1376 se spolu se sirem Johnem Burleyem zúčastnil další dokonale tajné mise, po půl roce, v době regentství Jana z Ghentu, byl členem poselství, které žádalo o ruku francouzské princezny pro mladého Richarda II. (záměr se ovšem neuskutečnil a Richard II. se oženil s Annou Českou, dcerou Karla IV.), v létě roku 1378 byl opět v Itálii a vedl diplomatická jednání v Lombardii. Mezitím Chaucerova činnost u dvora postupně směřovala do sféry hospodářské. Dne 8. června 1374 byl jmenován kontrolorem cel a daní z vlny a drobných zvláštních cel. Tento úřad mu přinesl povinnost vést vlastnoručně potřebné účty, zároveň však znamenal nemalé vylepšení osobních příjmů. Chaucer dlouhou dobu přebýval v pronajatém bytě nad Aldgateskou branou ve východním okraji Londýna, a když v celním úřadě skončil, mohl si dovolit přestěhovat se na vlastní statek v Kentu.

 

Sedmdesátá léta 14. století byla plná zmatků, narůstalo sociální napětí, přibývalo společenských konfliktů, jež v roce 1381 vyústily v takzvané selské povstání. Krátce předtím, v polovině roku 1380, vrcholila u kancléřského soudu nejasná historie s jistou Cecily Champaignovou, která za přítomností svědků zprostila Geoffreye Chaucera viny za znásilnění (nebo snad únosu). Už se asi nikdy nedozvíme, zda se za těmi záhadnými latinskými soudními spisy skrýval skutečný trestný čin nebo jen pouhý právní trik a formální opatření, jež mělo předejít možnému vydírání či jiné majetkové ztrátě. Snad byl celý ten případ počátkem procesu, v němž životní zkušenosti stále víc tísnily duši již proslulého básníka. Toužil se vymanit z prostředí, jež bylo poznamenáno prudkými změnami anglické politiky, zbavit se závislého postavení spolehlivého úředníka, k němuž sice sám se střízlivým smyslem pro praktičnost směřoval, které však básníkovi nedopřávalo klid k tvorbě a vášnivému čtenáři neskýtalo potřebnou pohodu k četbě milovaných knih.

 

Už se viděl na svém statečku v Kentu. V únoru 1385 dosáhl svolení ustanovit si za sebe stálého zástupce v úřadu celního kontrolora, což byl první krok k uvolnění londýnských pout. V září 1386 se odstěhoval z bytu nad Aldgateskou branou. Nevíme, ve které části Kentu vlastnil pozemek, takže jen chybně odhadujeme, že víceméně žil v Greenwichi. Čestné úřady – byl jmenován smírčím soudcem a zvolen za hrabství Kent do parlamentu – jej příliš nezaměstnávaly, ale také nic nevynášely. Mohl v klidu rozjímat nad rozepsanými Canterburskými povídkami, časem však musel uvažovat rovněž o drobných dluzích. To snad byl důvod, že v červenci roku 1389 přijal (nebo si zařídil) jmenování dozorčím královských staveb. Měl na starosti stavební práce v královských palácích, údržbu venkovských zámečků, ale třeba také stavbu dřevěné tribuny pro diváky rytířských turnajů v Smithfieldu. K příjemným stránkám tohoto zaměstnání patřil poměrně slušný roční příjem, méně příjemnou se ukázala povinnost nosit u sebe větší sumy peněz, z nichž vyplácel mzdy dělníkům a hradil účty dodavatelů stavebního materiálu. Dne 3. září 1390 přepadli poblíž podniku veřejného stravování Vykotlanej dub pana dozorce Chaucera lupkové a drsně ho obrali o koně, zboží a 20 liber z královské pokladnice. Zní to skoro neuvěřitelně, že za tři dny se přepadení ještě dvakrát opakovalo – u Westminsteru přišel o 10 liber a u Hatchamu musel šlendriánům odevzdat 9 liber a 43 nebo 44 penny!

 

Dozorce staveb bylo poslední skutečné Chaucerovo zaměstnání, i když je známo, že někdy v polovině roku 1391 byl jmenován podlesním na panství North Petherton, avšak není jisté, zda tento úřad vůbec vykonával. Na konci svého života pravidelně přijížděl ke dvoru, aby si každého půl roku vyzvedl ve státní pokladně polovinu své renty, od prosince 1397 polepšené o káď vína ročně. V následujícím roce se znovu před soudem projednávaly Chaucerovy dluhy, pozůstatek působení v úřadu dozorce královských staveb, ale zásluhou vlivných přátel byl případ odložen. Zmatky kolem Richardova sesazení a zamordování a přijetí Jindřicha Lancasterského za krále jistě vzbudily v básníkovi pochybnosti o osudu jeho renty a vedly ho po 30. září 1399 k sepsání poslední „dvorské“ básně – Chaucerova nářku na vyprázdněný měšec. Jindřich IV. ocenil vtipnost této žádosti o podporu mimořádnou roční rentou čtyřiceti marek, přičemž původní dvacetilibrová byla znovu potvrzena. V prosinci 1399 básník opustil Kent a pronajal si domek ve westminsterské klášterní zahradě. Stále ještě pracoval na Canterburských povídkách, tušil však, že původní náročný rozvrh už nebude schopen dodržet. Poslední příběh – Povídka venkovského faráře – je zdlouhavý středověký traktát bez větší umělecké ceny. A v kajícném doslovu, v závěrečné Omluvě se zřekl svých světských děl i těch z Canterburských povídek, které „nabádají ke hříchu“. Byla to daň středověkému zvyku (vzpomeňme na Boccaccia a jeho Decameron)? Připojil snad závěrečné pokání některý z opisovačů, který se zalekl „hříšné“ smělosti? Nebo že by Chaucerovo pero vedla pozdní lítost? Připozdilo se, smrt se blížila, jak mohla… Pohřben byl ve Westminsterské katedrále, což bylo pro člověka jeho stavu vyznamenání vskutku výjimečné.

 

Chaucerovo dílko, které obsahovalo takřka všechny žánry středoanglické literatury, zobrazuje ve svém vývoji přechod od alegoričnosti k humanistickému realismu. Literární historie je zpravidla rozděluje do tří etap. V první, ukončené rokem 1372, převládá alegorická poezie s hlavním tématem lásky. Taková je i první větší Chaucerova skladba, dvorská báseň Kniha o vévodkyni, na kterou Spěváčková nemá zkraje 2015 ani omylem. Druhá etapa končí v roce 1385 a je pro ni charakteristický básníkův postupný příklon k realistickému ztvárňování námětů, k novému nazírání života a sociální reality. Tu pravou metodu našel Chaucer ve veršovaném románu Troilus a Criseyda, jehož předlohou byla Boccacciova báseň Il Filostrato. Na rozdíl od Boccaccia jsou hlavní hrdinové Chaucerem vykresleni jako psychologicky věrohodné charaktery. Mostem mezi vrcholnými díly básníkovy zralosti – mezi Troilem a Canterburskými povídkami – je potom Prolog k Legendě o dobrých ženách (a kéž by tak nemusely být v menšinách přístupny roku 2014, na mrchy tu nikdo nikdy zvědav nebude).

 

Na svém velkém opusu začal Chaucer pracovat v roce 1385. Tehdy už definitivně postoupil od knižní inspirace k pozorování životní reality. Osud mu dopřál možnost, aby důvěrně poznal lidi všech stavů – od vládnoucích feudálů až po řemeslníky, námořníky a venkovské krčmáře, od dvorské zjemnělosti až po robustní vitalitu prostých lidiček. Podle původního záměru měly Canterburské povídky obsahovat celkem 120 příběhů. Třicet poutníků, kteří se shromáždí v Southwarku v pajzlu U kabátce, aby vykonali pouť za blahoslaveným Thomasem Becketem, pohřbeným v Canterbury, si slíbí, že cestou tam i zpět bude každý z nich vyprávět dva příběhy. Ta pestrá společnost je na hony vzdálená světu dvorské noblesy. Pravda, je tu i skromný rytíř (z barchetu kabát, pod pancířem, plný zrezivělých skvrn) a cudná abatyše (způsobný mrav byl její hlavní cíl, přeceňovaná mrcho z vesnice zas jen díky mrzáčkům na duchu), avšak vedle nich žebravý fráter (v krčmách obeznalý), vyzáblý student a kupec (celkem počestný), řemeslníci… A také nesmrtelná dobrá žena z Bathu, která pro slovo nepůjde daleko („po jádru věci vždycky sáhla jsem; pro měšec v pase i ten pod pasem“).

 

Geoffrey Chaucer nestihl sepsat všechny příběhy. Dochované torzo dovoluje sledovat, jak čerpal z klasických literárních děl i biblických příběhů, z francouzských kronik i italských pramenů, z námětů keltských i bretonských, jak parodoval současné rytířské romance a poučil se i na veršovaných obhroublých bajkách. Na konci svého básnického vývoje k nám prostřednictvím Canterburských povídek promlouvá nikoli dvorský literát, nýbrž realistický a pravdivý autor. Hovoří svěžím a pružným jazykem, který se i jeho zásluhou stal základním dialektem a předchůdcem moderní standardní angličtiny. To je zajisté důvod k tomu, aby i dnes byl Chaucer ctěn jako otec anglické neufňukané a přece procítěné poezie, první velký anglický básník.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter